Aktuální čísla časopisů

Myslivost: Prosinec / 2014
ročník: 62 (92)
 
Lovecký pes: 2/2014
ročník: 2014
 
Myslivecké zábavy 2/2014
ročník: 2014

Záchrana ohrožených druhů africké zvěře jejich lovem

Záchrana ohrožených druhů africké zvěře jejich lovem Myslivost 1/2014, str. 56
Zdeněk Blacký

Název článku nezní pro nezasvěceného asi příliš logicky, ale vývoj ochrany volně žijící zvěře prakticky na všech kontinentech se ubírá naznačeným směrem. Lidstvo má bez jakýchkoliv diskusí čím dále tím větší vliv na životní prostředí a lidská činnost má takový obrovský dopad na přirozené ekosystémy, že vědci již mluví dokonce o antropocénu – a je pouze na lidské zodpovědnosti, zda některé, zejména živočišné druhy patřící mezi lovnou zvěř, přežijí i pro další generace či nikoliv.

Ochranářské aktivity jsou jistě velmi potřebné, ale nejsou tak účinné, jak se původně předpokládalo. Je to snad právě proto, že se ochranáři v naprosté většině řídí emocemi, které přiživují i media a neberou na zřetel fakt, že přemnožené lidstvo je bohužel více a více nasměrováno na spotřebu, kde peníze a zisk jsou alfou a omegou lidského snažení. Se zvyšující se životní úrovní i v zaostalejších částech světa roste logicky i touha domorodého obyvatelstva mít se ještě lépe, a tak si vylepšují životní standard pytlačením.

Situaci nahrává i ekonomický rozvoj v mnoha asijských zemích, které jsou jejich zákazníky. Tento trend ve vývoji lidské společnosti je stále výraznější, a pokud se nenajde ekonomické řešení problému, pak budeme čím dále tím častěji sledovat zprávy o dramatických úbytcích stavů živočišných druhů na naší planetě.

Pro živočišné druhy, které jsou předmětem lovu, se ukazuje jako nejúčinější ochrana – paradoxně – jejich řízený lov. Ovšem tento lov musí mít silnou ekonomickou motivaci pro domorodé obyvatelstvo tak, aby se jim vyplatilo zvěř chránit a prodat lovcům a nikoliv ji vybít. To je základní princip, který se jeví jako velká šance pro přežití mnoha druhů lovné zvěře.

Jako příklad je možné uvést lov nosorožce – málokdo již dnes ví, že zhruba před sto lety byli nosorožci v Africe skutečně na pokraji vyhubení a zbývalo jich pouze několik desítek kusů. Nyní se odhaduje, že žije na celé zeměkouli včetně zoologických zahrad asi 20 000 nosorožců tuponosých (bílých), asi 5000 nosorožců dvourohých (černých), něco přes 3000 nosorožců indických, méně než 100 nosorožců sumaterských a nejhůře je na tom nosorožec jávský, jehož přežívající počty se odhadovaly v roce 2012 na 35 až 45 kusů.

Jak je všeobecně známo, jsou rohy nosorožců v asijských zemích velmi žádané, protože prášek z rohu je pro tradiční čínskou medicínu zázračný lék na mnoho nemocí. Pro zajímavost - jeden kilogram se prodává černém trhu za 65 000 dolarů, což je zhruba dvojnásobná cena zlata. Pro dobře organizované pytlácké bandy je to samozřejmě obrovská motivace, roh dospělého samce, kterému ho po zabití nemilosrdně uříznou motorovou pilou, váží asi 5 kg. Teoreticky tedy mohou pytláci prodat roh asijskému zájemci za 325 000 dolarů.

Dokonce i u nás se kradou ze zámeckých sbírek staré trofeje nosorožců a objevil se i poněkud neetický způsob získávání rohů. Vietnamský zájemce o roh zaplatí evropskému „lovci“ legální lov nosorožce v JAR a ten mu pak po dovozu roh prodá.

Pytláctví se v posledních létech rozmáhá prakticky na celém africkém kontinentu a podle statistik vzrostlo v poměrně konsolidované zemi jako je JAR mezi roky 2007 - 2012 o neuvěřitelných 5730 %.

Nosorožci jsou celosvětově co nejpřísněji chráněni – přesto bylo v loňském roce upytlačeno jenom v dobře střeženém jihoafrickém Krugerově národním parku 252 nosorožců a v celé jižní Africe 558 nosorožců. Čísla pro letošní rok jsou ještě hrozivější a do srpna bylo upytlačeno celkem již 587 kusů.

Na základě těchto alarmujících údajů se snaží ochranáři prosadit paušální zákaz lovu nosorožce, což by bylo asi to nejhorší, co by mohlo nosorožce potkat – pak by skutečně za několik let zbylo pár kusů v zoologických zahradách, protože by soukromí farmáři v JAR ztratili motivaci nosorožce chovat na svých farmách.

Jeden z největších chovatelů nosorožců John Hume má na své farmě v blízkosti Krugerova národního parku 800 nosorožců tuponosých - bílých, které je schopen jako svůj majetek účinně ochránit i před pytláckými bandami. Tato zvířata samozřejmě představují obrovskou hodnotu, ale kromě ekonomických kategorií je nutné mít na zřeteli, že tento farmář odchová na své farmě ročně 120 mláďat, což je zhruba desetkrát více, než všechny zoologické zahrady světa dohromady.

Jak je všeobecně známo - nosorožec patří do velké pětky a bohatí lovci jsou ochotni za trofej zaplatit obrovské sumy a navíc každému nosorožci roh dorůstá stejně jako nehet a roh lze odřezávat. Takto vyprodukuje každý kus za svůj život asi 50 kg rohoviny. Ovšem lidé jako pan Hume mají zatím smůlu, protože oficiálně platí celosvětový zákaz obchodování s nosorožčí rohovinou a nosorožce lze oficiálně prodat pouze jako trofej. Ale i tak tento ekonomický stimul vytváří naději na přežití a další rozvoj tohoto živočišného druhu.

Nelze se nezmínit o decimování stavů největších suchozemských savců – slona afrického. Například v roce 2012 organizované bandy pytláků na koních, pocházejících z území Čadu a Súdánu, zlikvidovali automatickými puškami a granáty v národním parku Bouba Ndijida v Kamerunu více než 300 slonů.Odhaduje se že v letech 2006 - 2011 bylo díky stavbám nových silnic do méně přístupných oblastí Konga upytlačeno téměř 5000 slonů Pytláci v Tanzanii a Keni používají dokonce otrávené návnady, aby střelba nepřilákala strážce národních parků.

Pytlácké mezinárodní syndikáty pašují slonovinu zejména do asijských zemí, kde bylo mezi roky 1989 - 2011 zabaveno 162 000 kg slonoviny. Kdyby se uvažovala průměrná hmotnost klu 10 kg, pak by pouze zabavené množství slonoviny pocházelo z více jak osmi tisíc slonů,  a to je přitom jistě pouze zlomek skutečně propašovaných klů.

Od roku 1979, kdy se odhadovaly stavy slonů v Africe na 1,3 milionu kusů, klesl do roku 2007 počet slonů na zhruba polovinu a úbytek se bohužel nepodařilo zastavit. Podle statistiky organizace CITES bylo jenom v roce 2011 zabito minimálně 25 000 slonů, přičemž skutečná čísla mohou být až dvojnásobná. Přitom je od roku 1989 vyhlášen celosvětový zákaz obchodu se slonovinou.

Sloni mají velmi komplikovanou životní situaci tím, že potřebují k životu velké množství potravy a vody, za kterou migrují během roku na velké vzdálenosti, čímž jsou nuceni procházet zemědělsky obhospodařovanou krajinou, ve které působí samozřejmě škody na plodinách. Slony lze velmi těžko chovat na farmách.

Pro záchranu slonů a nosorožců je také bezpodmínečně nutné intenzivně začít působit na mentalitu asijských zákazníků, jejichž narůstající poptávka po slonovině a rozích nosorožců vyvolala současnou obrovskou vlnu pytláctví na africkém kontinentu

Zejména na jihu afrického kontinentu se rozmohl tzv. game ranching – z původně čistě zemědělských farem byly vyčleněny části, většinou o rozloze větší 1000 ha, a na nich farmáři začali chovat zvěř. V současné době zejména v JAR existují tisíce farem, které si takto vylepšují bilanci svého zemědělského podnikání. Na loveckých farmách je odhadem chováno asi 18 milionů kusů lovné zvěře. Pro porovnání – v roce 1960 se chovalo v JAR 600 tisíc kusů lovné zvěře – tj k dnešnímu dni zhruba třicetinásobný nárůst a dnes je v JAR asi více zvěře než v dobách, kdy tam cestoval Emil Holub.

Legislativa JAR vytvořila pragmatické podmínky pro rozvoj chovu zvěře a dnes tam existují aukce, kde například v roce 2012 vydražily nadějného chovného býka kaferského buvola za neskutečných 80 milionů korun, chovný býk antilopy vrané byl vydražen za rekordních 24 milionů korun, což jsou sumy vysoce překračující hodnotu trofeje visící na zdi.

Navíc se farmáři snaží mít pro poplatkové lovce na farmě širší sortiment zvěře – příkladem může být voduška červená – lechwe, která pochází ze Zambie, nebo antilopa vraná či antilopa koňská, které lze dnes běžně lovit i na farmách v Jihoafrické republice a v Namibii.

Odhaduje se, že game ranching v JAR přináší do tvorby hrubého domácího produktu v přepočtu přes 12 miliard korun, což je zřejmě neporovnatelně více, než přináší inkaso vstupného do 190 národních parků v celé Africe. Navíc velkoplošná ochrana národních parků je velmi drahá a málo účinná, protože strážci parků nemají příliš šancí proti dobře organizovaným pytláckým bandám, které dnes operují i na území více států.

Velmi špatná situace pro velké savce je také například v Keni. Přestože tam platí již od sedmdesátých let zákaz lovu zvěře, prudký nárůst lidské populace a s tím související rozmach pytláctví zapříčinil ve volné přírodě vyhubení velkých savců včetně šelem a dnes tam bohužel nelze, kromě území národních parků, potkat větší zvěř.

Díky neklidným politickým poměrům byla prakticky vyhubena zvěř v celé severní Africe, ale i v Súdánu a Čadu, silně poklesly stavy zvěře např. v Kongu, Ugandě, Angole a díky tomu se v uvedených zemích ani poplatkově neloví, ani do těchto zemí nejezdí příliš turisté. Proto neexistuje motivace pro vlády a domorodce zvěř účinně chránit a bohužel stále výrazněji platí věta - příroda zůstane, pokud se zaplatí.

Pozitivní a zásadní vliv obecně má forma vlastnictví zvěře, což už určitě pochopily vlády v zemích jako je JAR, Namibie, ale zdá se, že tímto směrem se vydává i Zimbabwe, Botswana a Zambie Posledně dvě jmenované země se snaží o stabilizaci populací divoké zvěře a v současné době platí v těchto zemích časově omezený zákaz komerčního lovu. Podle posledních informací se k zákazu lovu přidal i Mosambik.

Představitelé těchto zemí pochopili, že poplatkový lov zvěře je ekonomicky zajímavý a začali jej brát jako poměrně jednoduše obnovitelný další zdroj příjmů. Ovšem základní podmínkou je vždy možnost vlastnictví zvěře jiným subjektem, nežli je stát.

Populační exploze lidstva samozřejmě nepůsobí negativně na stavy zvěře pouze na africkém kontinentu. Například v pakistánských horách v oblasti Gilgit – Baltistan v pohoří Kargah žije šrouborohá koza – markér - jejíž populace v roce 1991 podle přírodovědců čítala pouhých 45 kusů, přesto nebyl prosazen zákaz jejího lovu a když domorodí náčelníci zjistili, že za tuto trofej jsou bohatí lovci ochotni zaplatit 50 tisíc EUR, zapojilo se do ochrany této impozantní kozy, jejíž rohy dosahují délku až 150 cm, celkem 53 vesnic z dané oblasti a dnes se odhaduje, že v oblasti žije na 300 kusů této zvěře.

Podobně se podařilo stabilizovat populaci nyaly horské v Etiopii. Ovšem tyto aktivity jsou podmíněny nenarušeným životním prostředím pro danou zvěř. Na mnoha místech zeměkoule však již došlo k takovým změnám přírodních podmínek, že není jednoduché původní zvěř, která byla vyhubena nebo vytlačena, reintrodukovat. Negativním příkladem je oblast celé severní Afriky, Arabského polostrova a Sahelu, kde domorodé obyvatelstvo prakticky zdecimovalo populaci gazel daňčích, přímorožců šavlorohých, adaxů šrouborohých a jiných druhů. V dnešní době už k pytlačení nepotřebují ani zbraně, stačí jim čtyřkolky, na kterých zvěř v polopouštních a pouštních podmínkách prostě uštvou.Tento způsob likvidace zvěře je v dnešní době umocněn i politickou nestabilitou a ekonomickými problémy obyvatelstva v mnoha zemích této oblasti.

Sofistikovaným způsobem se řeší například ochrana ledních medvědů na severu Kanady – tam inuitské komunity každý rok dostanou na základě sčítání stavů medvědů vládní licenci na odstřel ledního medvěda a mohou se rozhodnout, zda ledního medvěda uloví sami nebo jej prodají poplatkovému lovci. Tento způsob zajišťuje zainteresovanost domorodého obyvatelstva na ochraně daného živočišného druhu, protože čím více kusů se nasčítá, tím větší počet licencí dostanou. Samozřejmě, že je nutná vůle k dobrovolnému respektování zákonů dané země, což je v severní Americe běžné.

Bohužel na africkém kontinentu a mnohdy to vidíme ještě i u nás, přetrvává pokřivený přístup, kdy ten kdo nedodržuje zákony je hrdina. Podobný systém jako v případě ledního medvěda se navrhuje zavést i v JAR pro nosorožce. Pak by se vytvořila situace, kdy by domorodé obyvatelstvo získalo ekonomický stimul, který by je motivoval k ochraně daného druhu zvěře a kromě jiného by částečně odstraňoval i závist původních obyvatel vůči bílým farmářům, čímž by se zklidňovalo i politické klima na jihu Afriky.

V mnoha případech naštěstí žijí populace zvěře mimo původní areál rozšíření, a tak díky chovům například v Texasu existují farmy, které více nežli úspěšně chovají druhy zvěře, jejich stavy se v původních areálech výskytu prakticky zhroutily. Například v roce 1979 bylo v USA na farmách asi 40 přímorožců, dva kusy adaxe a devět kusů antilop daňčích, v letošním roce podle asociace tamějších chovatelů, žije v USA kolem jedenácti tisíc přímorožců, přes pět tisíc adaxů a necelá tisícovka antilop daňčích – což je neporovnatelně více nežli v původních areálech výskytu a světových zoo dohromady. Je ale bezpodmínečně nutná motivace pro farmáře, a tou je možnost lovu – samozřejmě za velké peníze, chov zvěře se mu prostě musí vyplatit. Pokud tedy některý druh lovné zvěře bude mít vysokou komerční hodnotu a jeho chov je pro farmáře rentabilní, pak bude vše automaticky fungovat na komerční bázi a nemusíme se bát o vyhynutí nějakého druhu lovné zvěře.

Ing.Zdeněk BLACKÝ

autor je majitelem lovecké cestovní agentury Safarex

 

 

 

Sdílet článek: Přidat k Twitter Přidat k Facebook

Diskuzní fórum

 
 

Reklama

 

Tip obchodu

Povídání o srnčí zvěři Tip obchodu
 299 Kč v internetovém obchodě

Reklama

reklama
 
 

Reklama

reklama
reklama
 

Partneři

reklama
reklama
reklama
reklama
reklama

Reklama

 

Výměna ikon

reklama
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama

Stáhněte si

Stáhněte si