Aktuální čísla časopisů

Myslivost: Prosinec / 2014
ročník: 62 (92)
 
Lovecký pes: 2/2014
ročník: 2014
 
Myslivecké zábavy 2/2014
ročník: 2014

Česká plemena

 
Český fousek - standard
 
Český fousek patří mezi velmi stará plemena. První zmínky o něm pocházejí z doby Karla IV. V karlštejnských listinách nazývaných „Věci jägermisterské„ údajně existoval dopis, v němž je napsáno, že „Léta Páně 1348 daroval Karel IV.markraběti braniborskému Ludvíkovi k bavení se honbou výkonné psy honné canis bohemucus zvané“. Zmínky o plemeni je možné najít i v dílech Bohuslava Balbína a velmi oblíbení byli čeští hrubosrstí ohaři u evropských myslivců v XIX století. Přes vynikající vlastnosti plemene jej ohrozila věc s chovem psů zdánlivě nesouvisející – politické ovzduší. Německy hovořící Rakousko-Uhersko používalo úřední řeč i v kynologii a to se v té době obtížně slučovalo s českým plemenem psů.
 
Dokladem byl i osud prvního chovatelského klubu plemene. Byl založen v roce 1886 a nesl název „Spolek pro ohaře hrubosrsté – český fousek- pro Království české se sídlem v Písku. Vzhledem k tomu, že členové spolku odmítli úřední řeč a chtěli svá jednání vést v češtině, byl spolek brzy rozpuštěn. Přesto má v historii plemene velmi důležité místo, protože v jeho rámci bylo poprvé použito jméno, pod kterým plemeno známe i dnes – český fousek. Asi největší vliv na regeneraci našeho národního plemene mělo založení dalšího chovatelského spolku, ke kterému došlo v roce 1924. Jmenoval se Spolek pro ohaře hrubosrsté – český fousek, v roce 1958 byl přejmenován na Klub chovatelů českých fousků a pod tímto názvem pracuje dodnes.
 
Přesto, že byl český fousek poměrně početným a v praxi využívaným plemenem, dočkal se oficiálního uznání až v roce 1964. Velký vliv na to tenkrát měl Ing. gen. Václav Růžička, který byl v té době presidentem FCI a tomu, že byla naše národní plemena FCI uznána, výrazně pomohl.
 
Český fousek patří mezi kontinentální ohaře, je řazen do FCI. sk. VII. a jeho standard má v nomenklatuře FCI přiděleno číslo 245. Je to poměrně mohutný pes, který však nepostrádá ušlechilost. Stavba těla českého fouska odpovídá práci, kterou má odvádět. Je to středně silný pes s výborným osvalením. Orientační kohoutková výška se pohybuje okolo 58 – 66 cm. Tvrdá rovná krycí srst je podrostlá hustou podsadou a chrání psa před nepřízní počasí od letních veder až po zimní mráz. Barva srsti je hnědá ( hnědák), hnědá bíle prokvetlá ( bělouš) nebo hnědá s plotnami (strakoš). Na mordě tvoří srst typický vous, který dal plemeni jméno.
 
Český fousek možná nemá eleganci jiných ohařů, většinu z nich ale předčí svoji povahou. Je to všestranně využitelný pes, který odvede stejný kus práce v honitbách lesních, polních i tam, kde jsou velké vodní plochy. Je velmi inteligentní, výborně ovladatelný a velmi typická je jeho přátelská povaha. Asi nejspokojenější je tam, kde má příležitost využívat vlastnosti, pro které byl vyšlechtěn. Český fousek je každou buňkou svého těla loveckým psem a pravdu mají jeho chovatelé, kteří říkají že "český fousek je pes pro českou krajinu".
 
Internetové stránky:
Klubu chovatelů českého fouska
 
Převzato: www.cmku.cz
 
 
 

 
Český teriér - standard

Základy chovu českého teriéra položil po 2. světové válce pan František Horák z Klánovic. Chtěl vyšlechtit nízkonohého, loveckého psa s nenáročnou srstí a dobře ovladatelnou povahou. Jako výchozí plemena použil sealyham teriéra a skotského teriéra. V roce 1959 byly poprvé jeho odchovy vystaveny na výstavě pod jménem český teriér a v roce 1963 bylo plemeno uznáno FCI. V současné době se chová snad v celém světě od Japonska přes Velkou Británii až po USA.
 
Dnes je český teriér zařazen do FCI sk. č.III, mezi nízkonohé teriéry. Na seznamu plemen FCI jej lze najít pod číslem standardu 246. Od většiny svých teriérských příbuzných se ale v řadě exteriérových znaků a do určité míry i v povaze liší.
 
Český teriér je elegantní a ušlechtilé plemeno obdélníkového rámce. Kohoutková výška psů by neměla přesáhnout 29 cm, fenky jsou cca o 2 cm menší. Lehce klínovitá hlava je ozdobena vousem. Ucho je malé, překlopené a výborně chrání zevní zvukovod. Velmi typická je horní linie těla s lehce klenutými bedry a zádí. Srst je jemná, ale pevná, vyskytuje s v barvě modrošedé a kávové a povoleny jsou žluté, šedé nebo bílé znaky na hlavě, prsou, hrudníku, končetinách a břiše. Srst se upravuje stříháním a má z pohledu majitelů psů jednu velkou výhodu, nelíná.
 
V porovnání s jinými teriérskými plemeny má český teriér klidnější povahu. Zcela postrádá sklony ke rvavosti a výborně se snáší s ostatními psy v domáctnosti. Vůči cizím lidem je lehce rezervovaný, vlastní rodinu včetně dětí ale miluje a uctívá. Jeho velkou výhodou je výborná ovladatelnost.
 
Český teriér patří mezi nízkonohá plemena, mrštnost mu ale určitě nechybí. Po svých předcích si přinesl výrazné vlohy pro práci loveckého psa a jako lovecké plemeno byl také šlechtěn. Výborně se uplatňoval např. při dosledu spárkaté zvěře a poradil si i s několik hodin starou stoupou. Dnes je český při výkonu práva myslivosti využíván ojediněle. Spíše se řadí mezi společenská plemena a patří ke psům, kteří najdou uplatnění v rodinách s dětmi, u sportovně založených mladých lidí a u kategorie seniorů. Možná mu chybí temperament ostatních teriérů, nechybí mu ale schopnost dělat svým majitelům radost.
 
Klub chovatelů českých teriérů
www.ceskyterier.cz
 
Klub chovatelů teriérů
www.kcht.cz
 
Převzato: www.cmku.cz


 
 
 
Český horský pes - standard
 
Český horský pes je nejmladší české plemeno, dosud neuznané mezinárodní kynologickou organizací FCI. Jako národní plemeno byl zaregistrován v roce 1984.
 
První štěňata českého horského psa se narodila 12. 8. 1977 po záměrném nakrytí feny slovenského čuvače tažným černobílým psem, dovezeným z Athabasky. Cílem bylo získat všestranného, dobře ovladatelného a nenáročného psa, přátelského k lidem, vhodného především do horských oblastí. U zrodu plemene stál p. Petr Hanzlík.
 
Následným šlechtěním se upevňovaly další přednosti nového plemene – vytrvalost, síla a rychlost. Ty se nejvíce uplatnily při využití českých horských psů v saňovém sportu, o jehož rozšíření v tehdejším Československu se zasloužil také Klub českého horského psa.
 
Pro své vlastnosti si český horský pes získával stále větší oblibu nejen v saňovém sportu, ale své uplatnění našel jako pes pastevecký, záchranářský i v dalších oblastech kynologie. V současné době si noví majitelé často pořizují českého horského psa jako výborného rodinného společníka a spolehlivého hlídače.
 
Český horský pes patří mezi velká plemena s kohoutkovou výškou 56-70 cm a váhou od 26 do 40 kg. Zbarvení je vždy strakaté – na bílém podkladu jsou barevné plotny, hlava je zbarvená celá nebo může mít bílou lysinu. Srst je dlouhá, hustá, v zimě s bohatou podsadou, s minimálními nároky na údržbu. Díky bohatému osrstění celého těla je český horský pes předurčen k celoročnímu pobytu venku, do bytu jej nelze doporučit.
 
Povaha českých horských psů je přátelská a sebevědomá. Jsou dobře ovladatelní, schopní všestranného výcviku, přitom temperamentní a vytrvalí. Díky těmto vlastnostem jsou ideálním plemenem pro sportovně založené majitele.
 
Chov a další šlechtění plemene zastřešuje Klub českého horského psa. Kromě chovatelské činnosti klub pořádá pravidelně výstavy a organizuje různé závody. Pro své členy vydává klubový zpravodaj Spřežení.
 
Klub českého horského psa
Pod Vrchem 20
405 05 Děčín 20

Internetové stránky:
www.ceskyhorskypes.cz
 
Převzato: www.cmku.cz
 
 

 
 
Český strakatý pes - standard

Plemeno bylo vyšlechtěno v 50. letech 20. století panem Františkem Horákem pro laboratorní účely. Cílem šlechtění byl jednotný ráz psa s důrazem na klidnou, mírnou povahu, vysokou plodnost, nenáročného na péči, s vhodnou tělesnou stavbou, velikostí a osrstěním.
 
Zakladateli plemene se stala fena podobná německému ovčákovi a pes podobný hladkosrstému foxteriérovi. První vrh se narodil 4. 4. 1954. K jejich potomkům byl ve třetí generaci přikřížen německý krátkosrstý ohař. V roce 1960 bylo plemeno pod názvem Horákův laboratorní pes oficiálně zaregistrováno. V 80. letech 20. století přestalo být využíváno pro výzkum a pod názvem český strakatý pes byla zbylá zvířata předána chovatelské veřejnosti.
 
Český strakatý pes je středně velké plemeno s kohoutkovu výškou pohybující se v rozmezí od 40 do 55 cm o hmotnosti kolem 15 kg. Charakteristiku povahy lze, stejně jako u jiných psů, odvodit z původního využití plemene. Jako laboratorní psi nesměli strakáči projevovat agresivitu vůči lidem a museli se dobře snášet ve smečce. Strakáč se snadno podřizuje a obvykle sám nevyvolává konflikty s lidmi nebo jinými psy. Je-li na to od mládí zvyklý, skamarádí se ochotně i s jinými domácími zvířaty.
 
Povahově je velice tvárný, jeho výchova není náročná. Dobře se začlení do veliké rodiny, ale přilne i k osamělému člověku. Je téměř neunavitelný a značně temperamentní, ale nemáte-li na něj zrovna čas, změní se v lenocha a spáče. Proto ocení výcvik např. agility či canicrossu, měl by zvládnout bez obtíží výcvik základní poslušnosti. Díky své přátelské povaze je využíván i v canisterapii.
 
Strakáč je vždy tříbarevný, a to buď černo-žluto-bílý nebo hnědo-žluto-bílý. Bílé plochy musí být tečkovány v oblasti žluté barvy žlutě, v oblasti černé/hnědé barvy černě/hnědě. Velikost nebo hustota teček není rozhodující, ale tečkované plochy by neměly vytvářet dojem melírovaného zbarvení. Srst může být krátká, ale i dlouhá.
Český strakatý pes není mezinárodně uznané plemeno, patří pouze mezi tzv. plemena národní. Jeho chov zastřešuje Klub chovatelů málopočetných plemen psů (KCHMPP), který zastřešuje chov více než 40 plemen psů. Tento klub pořádá pravidelné výstavy a bonitace, členské schůze a odborné přednášky a rovněž vydává klubový zpravodaj.
 
Internetové stránky:
www.kchmpp.cz
 
 
Převzato: www.cmku.cz
 

 
 
 
Chodský pes - sandard

V roce 1982 zaslal Doc. Ing. Dr. Vilém Kurz panu ing. Findejsovi fotografie několika psů o kterých se domníval, že mají naději na obnovu. Ing. Findejse nejvíce zaujaly fotografie dlouhosrstého ovčáckého psa a proto v kynologickém tisku r. 1984 uveřejnil článek, který vyvolal zájem kynologů a přihlásili se majitelé jedinců, kteří odpovídali popisu ve výše uvedeném článku i uveřejněné fotografii. Majitelé od počátku tvrdili, že jsou si vědomi, že mají chodské psy. Byli vybráni 3 jedinci neznámého původu, kteří dali základ pro tvorbu nového nebo možná lépe řečeno pro regeneraci starého plemene. Odpovídali představě a požadavkům na šlechtění Chodského psa a to svým fenotypem rozdílným od ostatních plemen (požadovaná kohoutková výška, modelace hlavy,krátké vztyčené a bohatě osrstěné ucho, dlouhá srst s hustou podsadou a rozložením znaků) i povahou.
 
První registrovaný vrh chodského psa se narodil v roce 1985 v počtu 6 štěňat a následně r. 1986 vrh druhý opět v počtu 6-ti štěňat. Od počátku regenerace bylo hlavním cílem odchovávat zdravé, temperamentní a odolné psy se všestrannou upotřebitelností. Výborného hlídače, společníka – prostě ideálního rodinného psa. Je pozoruhodné a velmi důležité, že od počátku všichni jedinci odpovídali požadavkům na regeneraci chodského psa. Již tato skutečnost v návaznosti na zákony dědičnosti svědčí o tom, že mezi blízkými předky zakladatelů chovu dnešního chodského psa nebyli čistokrevní jedinci německého ovčáka ani jiného, již uznaného plemene. Pro „oživení“ krve byli v následujících letech (naposledy však v r. 1996) použiti do chovu další jedinci, kteří opět museli splňovat výše uvedená kriteria.
 
V listopadu roku 1991 byl založen Klub přátel chodského psa, který od počátku vzniku stále rozšiřuje servis a akce pro své členy. 3x ročně se vydává klubový zpravodaj, pořádá výstavy, výcvikové akce, dostatek svodů a bonitací, víkendová setkání členů apod.
 
V roce 1997 vydalo nakladatelství DONA publikaci s názvem Chodský pes od autora (zakladatele plemene) Ing. Jana Findejse. V roce 2005 vznikla také vícejazyčná informační brožura.
 
Za dvacet let registrovaného chovu chodského psa se odchovalo více než 2100 jedinců a to za přispění více než 100 chovatelských stanic, které se zabývají chovem chodského psa. Posledních 10 let se provádí centrální sledovanost zdraví plemene formou vyplňování detailně zpracovaného dotazníku (nemoci, úhyny, poranění, anomálie v povaze aj.). Od roku 1997 máme také povinnost vyhodnocení RTG na DKK u jedinců využívaných v chovu s tolerancí přípustnosti do II. st. vyhodnocení. Stejně tak jako naprosto u všech plemen psů se pozitivní DKK vyskytuje i u chodského psa. Na rozdíl však od některých chovatelských klubů náš klub poskytuje pro chovatele maximální informovanost o vyhodnocených DKK. Z doposud 684 vyhodnocených jedinců má výsledek s přípustností využití jedinců v chovu (0-II. st. – FCI norm. A-C) více než 70% jedinců.
 
A jaký opravdu je chodský pes... Vzhledem ke své kohoutkové výšce 49-55 cm se řadí mezi střední plemena, váha je v rozmezí 18-25 kg. Tuto jeho „praktickou“ velikost (oproti jiným pracovním plemenům cca od 10 cm menší a min. o 10 kg lehčí) vítá mnoho zájemců o toto plemeno. Má obdélníkový rámec, harmonickou stavbu těla. Chodský pes je typický klusák,který vyniká lehkým a velmi vytrvalým pohybem. Má dlouhou srst s podsadou, zbarvení černý se znaky (rozložení znaků přesně udává standard plemene).
 
Unikátní u chodského psa je právě jeho povaha. Je velmi temperamentní avšak dobře ovladatelný, velmi dobře a rád se učí. Jeto vynikající hlídací, doprovodný a rodinný pes schopen i náročného výcviku, naprosto neagresivní, přátelský avšak dostatečně sebejistý. Hodí se nejen pro zkušené kynology, kteří se věnují sportovní kynologii či alternativním sportům (majitelé dosahují se svými chodskými psy velmi pěkných výsledků jako např. zkoušky vyššího typu jako ZV2 i ZV3, IPO 2 i 3, umístění na stopařských závodech, praktické nasazení při záchranářských pracích, např. v Turecku, Tchajwanu, New Yourk po zemětřesení a pod, dále přední umístění v Tancích se psem, agility i flyboolu, umístění v Dog-trekkingových závodech...), ale chodský pes je vhodný také pro začátečníky, mládež i rodiny s dětmi.
 
Jana Kudrnáčová
Rosnice 19
503 12 Všestary (královéhradecký kraj)

Internetové stránky:
www.kpchp.org
 
 
Převzato: www.cmku.cz
 
 

 
 
Československý vlčák - standard

V roce 1955 byl v tehdejší ČSSR, konkrétně v chovatelské stanici "z Pohraniční stráže" v Libějovicích v jižních Čechách zahájen pokus, jehož cílem bylo zjistit co nejvíce o chování vlka v zajetí a který měl také prokázat možnost odchovu potomků jak ze spojení vlka a feny, tak psa a vlčice a jejich další životaschopnost. Dalším cílem bylo také zjistit, jestli přikřížení vlka může zlepšit zdravotní stav, odolnost a vytrvalost psů používaných ke služebním účelům. K prvnímu úspěšnému krytí vlčice Brity psem Cézarem z Březového háje došlo na jaře roku 1958 - 26. května se pak narodilo 5 štěňat. Vybraní kříženci pak byli znovu spojováni s nepříbuznými německými ovčáky.
 
Iniciátorem pokusného křížení byl Ing. Karel Hartl. Další chov pokračoval jak na území dnešní ČR, tak i na území SR, kde byl jeho vůdčí osobností mjr. František Rosík. V letech 1964 - 1965 byly publikovány první výsledky a další cíle výzkumu, současně už existovala myšlenka na vznik nového plemene. První znění standardu vypracoval Ing. Karel Hartl v roce 1966. V té době už byly na světě čtyři filiální generace kříženců z první linie (Brita - Cézar z Březového háje) a dvě filiální generace z druhé linie (Brita - Kurt z Václavky). Žádost o registraci plemene a zápis těchto psů do plemenné knihy však byla odmítnuta s poukazem na malý počet jedinců.
 
V roce 1968 bylo v chovatelské stanici v Býchorech uskutečněno další křížení - tentokrát byl použit vlk Argo a fena německého ovčáka Asta z SNB a následně zde byla odchována i druhá filiální generace kříženců z této linie. V roce 1970 již bylo v rukou civilních chovatelů 56 kříženců, přesto byla další žádost o registraci zamítnuta, stejně jako později - v roce 1976.
V roce 1974 byl spojen vlk Šarik s kříženkou třetí filiální generace Xelou z Pohraniční stráže a také s fenou ČV Urtou z Pohraniční stráže - toto křížení bylo uskutečněno v novém kynologickém zařízení poblíž Malacek, které patřilo bratislavské brigádě Pohraniční stráže (právě zde působil mjr. František Rosík, který dlouhodobě s Ing. Karlem Hartlem spolupracoval). V té době byl bohužel chov na území ČR nařízením nadřízených orgánů utlumen, na území SR však chov naštěstí pokračoval.
 
V závěru roku 1981 konečně Český svaz chovatelů povolil ustanovení Klubu chovatelů československého vlčáka a zápis odchovů do plemenné knihy. Klub chovatelů československého vlčáka byl založen v Brně dne 20. března 1982. K poslednímu přikřížení vlka došlo v roce 1983, kdy bylo uskutečněno spojení vlčice Lejdy zapůjčené ze ZOO Ohrada v Hluboké nad Vltavou s německým ovčákem Bojar von Schotterhof. Vybraný pes z tohoto spojení - Kazan z Pohraniční stráže - byl počínaje rokem 1985 několikrát použit v plemenitbě československých vlčáků. Na vzniku plemene se tedy v rozpětí 25 let podíleli čtyři vlci - Brita, Argo, Šarik a Lejdy.
 
Začala cesta k mezinárodnímu uznání plemene. Standard československého vlčáka byl schválen FCI dne 13. června 1989 v Helsinkách a vydán sekretariátem FCI pod číslem 332 dne 28. dubna 1994. Po rozdělení Československa převzala patronát nad plemenem na základě vzájemné dohody a smlouvy mezi oběma nástupnickými organizacemi Slovenská republika. Po deseti letech od schválení standardu FCI musela být provedena obhajoba, jejímž cílem bylo prokázat životaschopnost plemene. Jako garant plemene tuto obhajobu vedl KCHČSV SR a SKJ. Významnou měrou se o definitivní mezinárodní uznání československého vlčáka zasloužil také Ing. Štefan Štefík (nynější předseda SKJ), díky jehož práci se podařilo přesvědčit i odpůrce, které toto plemeno mělo.
 
Československý vlčák je zařazen do FCI sk. I. Je to více než středně velký pes pevného konstitučního typu, obdélníkového rámce, stavbou těla, srstí, barvou a výraznou maskou připomínající vlka. Je to pes živý, velmi aktivní, vytrvalý, učenlivý, s rychlými reakcemi.
Českoslovenští vlčáci jsou velmi oddaní svému pánovi. Jsou nebojácní, odvážní, mohou být nedůvěřiví k cizím lidem, bezdůvodně však nenapadají. Jsou odolní proti rozmarům počasí a vynikají velkou vytrvalostí. Vzhledem ke své aktivitě potřebují odpovídající zaměstnání, jsou všestranně využitelní jako pracovní psi (pověstný je jejich vynikající nos), jejich výcvik však vyžaduje poněkud specifický přístup.
 
Chovatele československých vlčáků sdružuje na území původu tohoto plemene (bývalé Československo) tato sdružení:
Klub chovateľov československého vlčiaka Slovenskej republiky
www.csv.sk
Klub chovatelů československého vlčáka, o.s. (Čechy a Morava):
www.cswolfdog.cz
www.ceskoslovenskyvlcak.cz
 
Převzato: www.cmku.cz
 
 


 
Pražský krysařík - standard
 
Pražský krysařík kdysi býval chloubou českých hradů, čestným obyvatelem královských komnat a spolustolovníkem u velkých hostin. Často býval mezi králi jako živý dar poslem míru a přátelství. Později se z královského dvora šířil do větších měst a nakonec se dostal i mezi prostý lid, kde byl hojně využíván jako lovec nežádoucích hlodavců. Ze svých loveckých schopností neztratil po staletích téměř nic.
 
Patří mezi malá společenská plemena, vyniká ostražitostí, temperamentem a láskou k pánovi i k celé jeho rodině. K cizím lidem je nedůvěřivý a rezervovaný. Základní zbarvení je černé s pálením a je upřednostňované před ostatními barvami, které se liší dle genetického založení základní barvy těla, nosní houby, kožních derivátů, sytosti pigmentu oka a znaků. Optimální výška je mezi 20 cm až 23 cm s hmotností cca 2,60 kg.
 
Pražský krysařík se výborně hodí do malých městských bytů a je ideálním společníkem i ve venkovské chaloupce. Miluje teplo domova, ale rozhodně nepohrdne dlouhými procházkami. Při zhoršeném počasí je třeba myslet na to, aby drobné tělíčko neprochladlo. Je velmi skladný, takže se s ním dobře cestuje v dopravních prostředcích, kdy se bez problémů vejde do menší tašky. Ani u takto malého plemene se ovšem nesmí zapomínat na řádnou výchovu, protože neposlušný pejsek může přijít velmi rychle k úrazu.
 
Šlechtění krysaříka probíhá od roku 1980 a na jeho regeneraci má největší podíl Ing. Jan Findejs. Za zmínku stojí i první chovatelská stanice p. Libuše Ondrouškové „Odkaz středověku“. Zapálených nadšenců, chovatelů a majitelů tohoto znovu zregenerovaného, ryze českého plemene, stále přibývá a své obdivovate nachází i v zahraničí – zabydlel se již v mnoha zemích Evropy, ale i v dalekém Japonsku a v Americe.
 
Chov plemene zastřešuje Klub chovatelů a přátel pražského krysaříka:
www.prazsky-krysarik.cz
 
 
Převzato: www.cmku.cz
 
 
 
 

 

Reklama

 

Tip obchodu

Zkušební řád loveckých psů Tip obchodu
Internetový obchod Myslivost

Reklama

reklama
 
 

Reklama

reklama
reklama
 

Partneři

reklama
reklama
reklama
reklama
reklama

Reklama

 

Výměna ikon

reklama
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama

Stáhněte si

Stáhněte si